Fantazie
V Praze na
Karlově mostě, za jasného dne a zářícího slunce. Sedí tiše postava, prostě
oblečená. Šaty roztrhané jsou a však čisté. Nikým nepovšimnutá s očima
patřící jen a jen řece. Mnoho lidí chodí tu hlučně, cizí i místní jistě. Plno
hovorů slyšet tu je, plno obrazů vidět tu je. Obrazy lidí, krajin, památek i
abstrakce. Postavu však nevidící, neslyšící, jen někteří výjimečně.
Starší muž
zastaví se v předtuše. Vlasy, vousy bílé má až po ramena. Brejličky kulaté
na nose. Tvář strhanou, oči unavené, ustarané. Přistoupí k postavě, položí
ruku na rameno: "Kdo jsi?" optá se.
"Jsem místo, jež hledáš." odpoví
z očí do očí.
Oči udivené,
plné žasu, štěstí a naděje. Utíká pryč. S rukou v kabele, vytahuje
zápisník, tužku má v ruce.
Zastaví se žena.
Mladá, krásná, tmavovlasá. Chytrý zrak, upravený má šat. Velká, tlustá skripta
drží v ruce. Druhou ruku položí na rameno: " Kdo jsi?"
" Jsem dům, jenž
chceš postavit" pohlédne do očí.
Odstoupí rychle
pryč, nevěříc tomu. Svá skripta otevře, hledajíc víc. Odchází s úsměvem.
Muž,
světle oblečený, kalhoty samá díra. Vlasy rozcuchané a kruhy pod očima. Třesoucí
se ruku položí na rameno: "Kdo jsi?"
"Jsem lék,
lidské nemoci." z očí do očí.
Ruku vztáhne
zpět a se stále se opakujícími slovy utíká pryč.
Přijde k ní
mladý muž. Kytaru drží v ruce, jenž jsou sedřené s tváři, která
ztratila všechnu naději. Převelice opatrně, aby ji nevyděsil, dotkne se jejího
ramene se slovy: "Kdo jsi?"
"Jsem tón, jenž
snažíš se hrát." pohlédne mu do očí.
Nevěřícně
zůstane stát, oči vyvalené, plné úžasu. Otočí se a s broukáním na kytaru
odchází.
Přistoupí
k ní žena v nejlepších letech. Vlasy zrzavé, s tváří nijak
upravenou. Šaty veselé. Se starostmi o ní, dotkne se jejího ramene: "Kdo jsi?"
"Jsem obraz, jenž
snažíš se nakreslit."
Pohlédne
na Vltavu. Oči jiskří, úsměv zazáří. Sklopí zrak, odchází do dálek.
Mladý
klučina, sotva sedmnáctiletý. Jde kolem postavy. Zarazí se. Dotkne se ramene: "Kdo
jsi?" optá se.
"Jsem múza, co
tě chce políbit." upřeným pohledem.
Ruka ucukne,
prchá pryč. Ne však, že by se bál, ale vesele.
Tu malá
holčička. Vlasy blonďaté, rozlítané. Oči modré, upřímné a tváře růžovoučké jak
rtíky samé. Vytrhne se mamince, pospíchajíc k postavě. Dotkne se jejího
oděvu: "Kdo pak jsi?"
"Jsem fantazie."
odpoví postava.
Spisovatel
nemohouc knihu dopsat knihu dokončil. Mladá architektka navrhla dům, pro svoji
rodinu. Vědec lék, jenž dlouho hledal, našel. Mládencova
kapela slavnou se stala. Malířka jedineční obraz stvořila. Hoch báseň dívce napsal. A holčička? Ta umělkyní se stala.