Konec cesty
Za nastávajícího
podvečera. Za zvuků sov a nočních ptáků. Vanoucího slabého větru. Hluboko.
Hluboko v temném lese. Mezi stromy. Mezi keři. S postupným ubývajícím světlem.
Leží téměř nehybně rudý drak. Vlastně ne drak dračice.
Ten kdo jí tam
takhle spatří, si může myslet, že se jedná už o nehybné tělo. Bez dechu. Bez
života. Ale není tomu tak. Při bližším pohledu můžeme spatřit její nepatrné
zvedání hrudníku. A při ještě bližším pohledu, můžeme spatřit její krvavé rány
v hrudi, na tlapách a na křídlech. To však není všechno. Pohlédneme-li dolů,
pod tělo dračice, spatříme pod ní půdu, jež hladově saje její krev. Jak krev
odtéká, krmící zem pod ní, z jejího těla pomalu vyprchává život. Život. Ten
nejvzácnější dar jaký každý může dostat.
Dračice tam však
není sama. Okolo jejího obrovského těla se motá středně chlupatý pes. Značně
vylekaný. Nejistý. Ve slabém světle můžeme spatřit jeho černobílé zbarvení. V
černých částí srsti se pomalu ztrácí v hlubinách lesa. Bílá na jeho těle však
září do podvečera. Jak měsíc na obloze. Ve způsobu pohybu můžeme poznat
typičnost pro plemeno border kolie. Stavba drobnějšího těla zas napovídá, že se
nejedná o psa jako o samce, ale o fenku.
Vyvalené,
zoufalé oči upírala na tělo před sebou. Byl v nich zmatek. Smutek. Strach.
Strach o toho tvora před ní. Uši v obavě stažené dozadu. Ocas napůl stažený
mezi nohama. Přikrčila se. Olízla si párkrát čenich a připlazila se dračí
hlavě. Čumákem do ní šťouchla. Jednou. Dvakrát. Třikrát. Z hrdla se jí vydralo
zakňučení. Tak bolestné. Srdce rvoucí. Člověk by se nad ní rozplakal.
Na scéně se
objevili další tvorové. Oči jim svítily v temnějších koutech porostu. Podle
jejich párů, jich tam bylo devět. Možná i více. Jedna tlapa. Druhá tlapa.
Větvička nevydržela váhu zvířete a praskla.
Prasknutí dřeva
upozornilo naší borderku, že má společnost. Postavila se na všechny čtyři.
Pohlédla kolem sebe. Kolem do kola. Zastříhala ušima doleva. Doprava. Dozadu.
Snažila se zachytit i ten nejslabší zvuk. Natáhla tlamu a začenichala. To, co
ucítila, ji zneklidnilo ještě víc. Nejistě zvedla levou tlapku. Olízla si
čenich. V její tváři by se daly číst myšlenky, jež se ji honily hlavou. Co budu
dělat? Napovídal její výraz. Vyskočila na draka. Našla si první pár svítivých
očí a hned jak ze stínu vylez jejich majitel, hrozivě zaštěkala.
Ze stínů vylezl
vlk cenící zuby, s vrčením, jež vycházelo z jeho hrdla. Temným. Hrozivým.
Ukázal se další a další. Byla to celá smečka, kterou přilákal pach krve. Pach
snadné kořisti, která by nakrmila dosyta všechny členy.
Borderka stále
stojící na obrovském těle zježila chlupy za krkem a na konci ocasu. Připravila
se do obranného postoje. Štěkala. Vrčela. Cenila v nesouhlasu zuby, pokaždé když
se jeden z vlků o kousek přiblížil.
I oni cenili
zuby na svou sokyni. Z hrdla jim stále vycházelo vrčení. Chtěli ji zastrašit.
Chtěli, aby utekla. Ale ze všeho nejvíc chtěli kořist jen a jen pro sebe. Nač
se dělit s tímto malým "psíkem".
Krůček po krůčku,
až byl jeden z nich kousek od dračího těla. V tomto okamžiku borderka seskočila
dolů a po vlku se ohnala. Ten překvapeně cukl stranou. Nečekal, že toto zvíře
bude mít dost odvahy, aby se pustil na o dost většího protivníka a ještě k tomu
s celou smečkou za zády. Chyba, ale vlk ji nemínil opakovat. Celá smečka se
semkla kolem fenky z jedné strany. Bylo to devět tvorů na jednoho. Pomalu ji
tlačili do úzkých. Jak nepříjemné to bylo. Chtěli se jí zbavit. Nejdřív
dostanou ji a pak můžou v klidu hodovat.
Borderka se
přikrčila celým svým tělem, prosila o to, aby jí neubližovali. Oči vyděšené.
Zoufalé. Plné strachu. Nenašel se v nich však strach o sebe samou, možná jen v
malé míře, ale nejvíc ho tam bylo o toho velkého tvora za jejími zády.
Zakňučela, byli téměř u ní. Obzvlášť jeden. Zřejmě Alfa. Rozhlédla se kolem
sebe. Po každém vlku zvlášť. Skočila dračici na záda a zas dolů. Přitiskla se k
zemi. Její tělo se začalo třást. Připlazila se dračí hlavě a začala jí naléhavě
olizovat i nejbližší ránu. Prosila. Prosila o to, aby vstala a odešla. Aby
odletěla. Aby vlci ztratili zájem. Žalostně zakňučela.
V tom se v dáli
objevil další pár vlků, kteří si to mířili přímo na ní. Sebevědomě bok po boku.
Neustálého varovného štěkání, či vrčení si vůbec nevšímali. Nezaváhali ani o
píď. Jen se dál blížili k ní a rudému tvoru. Zoufalství se stupňovalo. Stále
zkoušela dračici nějak přimět k vědomí. Nepomáhalo to. Devět vlků měla za
dračími zády, kteří byli téměř na dosah kořisti, a další dva se na ní řítili z
druhé strany. Smířená s osudem. Smířená se svým životem, naposled olízla tvář
své milované a postavila se dvojici do cesty s vyceněními zuby a s varováním,
že bude bojovat do posledního dechu. Jen tak dračici nevydá.
Jak se blížili,
nesl se s nimi zvláštní pach. Vlčí, ale s příměsí něčeho známého. Povědomého. K
jejímu překvapení se dvojice nepustila přímo do ní. Ani nevydali vůči ní náznak
agrese. Ten větší, mohutnější se vyhnul jejímu výpadu a přeskočil na druhou
stranu. Ten druhý, fenka, se na okamžik zastavila, pohlédla krátce na borderku
s výrazem, jenž říkal. Teď už to bude dobré. Pomůžeme ti. Přikývla a přeskočila
tělo ke svému druhovi. Teprve teď si borderka uvědomila, že ti dva nejsou vlci,
ač z nich mnoho mají, ale že tou jsou českoslovenští vlčáci. Její přátelé. Její smečka. Postavila se po
jejich boku. Neustále však očima těkala mezi svými společníky a vlky. Čekala.
Čekala, co se bude dít. Plamínek naděje se rozhořel. Jen, aby ho vítr zas
nesfoukl.
Když smečka
spatřila ty dva. Na okamžik zaváhali. Nevěděli, co si mají myslet. Jsou ti dva
vlci? Nebo to jsou psi? Jsou s námi? Nebo s tím "domácím psiskem"? Vůdce
smečky vyštěkl na jednoho ze svých, aby ho vyslal to prověřit. Pověřený se
opatrně přibližovat. Z hrdla mu stále vycházelo vrčení. Nebyl však jediný.
Čevéčka na druhé straně také hrozivě vrčeli. Varovali ho, že jestli se ještě o
kousek přiblíží, pustí se do něj. Vlk však nedbal na varování a dál se
přibližoval. Ten nejmohutnější z naší trojice se po vlku ohnal a štípl ho do
kůže na zádech. Protivník se i hned stáhl ke smečce. Smečka měla početní
převahu. Toho si byli vědomi a tak se všichni postupně rozeběhli a jeden po
druhém se pustili do našich psů. Náš pes se přikrčil a za stálého vrčení se
vrhl na jednoho z protivníků. Svalil ho na záda a provětrával mu kožich.
Nechtěl mu nějak ublížit, jen ho varovně štípal, ale kdyby se musel zakousnout
do jeho hrdla, bez váhání by to udělal.
Obě fenky se
jedna po druhé vrhly na své cíle. Borderka, která byla slabší, se ze všeho
nejvíc snažila zastrašovat. Moc dobře si byla vědoma, že v boji, kde by
rozhodovala síla, by neobstála. Snažila se však využít svého daru. Daru, který
jejímu plemeni koluje v žilách. Své hbitosti a umu rychle a nečekaně měnit
směr. Tím mohla svého soupeře vždy překvapit. Štípnout ho do kůže. Do tlap.
Tlamy. A pomalu ho nasměrovat k jednomu čevéčku, kteří se o něj postarali.
Když se situace
ukázala být bledá a naše psí parta slábla, zatím co vlci se střídavě na ně
vrhali. Čevéčka na sebe pohlédla s nevyslovenou otázkou. Hluboké. Zčásti
divoké. Bojovné oči hleděly jeden na druhého. Ani borderka netušila, o čem ti
dva spolu promlouvají. Fenka čevéčka nepatrně přikývla a její druh se vzápětí
nato dál do vytí. Hlasitého. Energetického. Volajícího. Nadějného. Fenka se k
němu přidala a borderka, která toto všechno sledovala svýma bystrýma očima,
nebyla pozadu. Ač moc výt neuměla, dala do toho vše. Poznala v tónu vytí, co
mají ti dva lubem.
Chvíli na to
slunce zablikalo. Ne, myslím to vážně opravdu zablikalo. Jako byste rozsvítili
a vzápětí zhasli svítilnu. Z místa kde byli poslední sluneční paprsky, se k nim
blížil velký stín. Přímo obrovský. Další pomoc byla na cestě. Ta nejlepší.
Nejobávanější. Byl to drak. Postavil se tak, aby měl dračici pod svým tělem a
ohnal se po vlcích. Psí trojice se postavila vedle něho s vyceněnými zuby.
Zaražení vlci
nevěděli, co si mají počít. Mít početní převahu nad třemi psi bylo něco jiného
než stát proti drakovi v plné síle. Zkusili štěstí. Celá smečka se na něj
vrhla. Snažila se najít jeho slabinu. Na tlapách. Na křídlech. Krku. Bohužel
než se stačili někam zakousnout, drak je odhodil pryč. Do těch šťastnějších se
pustil jeden z čevéček a ty s nejvíce štěstí měli proti sobě borderku. Celá
smečka to zkusila nejmíň dvakrát. Než se stalo něco nečekaného. Pod nohama
draka v plné síle už neležela rudá dračice, ale mladá žena.
První to
zjistila borderka, která poznala ve výrazu vlků údiv. Překvapení. Mrštně se
otočila a vyjekla. Přeskočila ženu a začala jí olizovat obličej. Svým zoufalým
kňučením upozornila ostatní. Všichni tři pohlédli na ženu a nešťastnou
borderku.
"U velkého
draka, je to zlé... Konec cesty." zašeptal drak. Obrátil hlavu zpět na vlčí
smečku a mocně zařval, a aby to nebylo málo, přidal ještě do řevu oheň. Bylo mu
jedno, zda tu něco podpálí. Chtěl je nadobro odehnat pryč. Čas se nebezpečně
krátil. Teď už šlo o minuty. O vzácné minuty.
Pro smečku už
nebyla kořist tak lákavá. Nestála jim už za námahu. Alfa zavelel a jeho poddaní
se stáli pryč.
Všichni psi
leželi u těla. Vylizovali krvavé rány a obličej. Ta nejmenší z nich se třásla a
pokuňkávala. Její oči se v posledních světle leskly, jako kdyby plakala i drak
by se nejraději rozplakal, ale nemohl to udělat. Ne teď, když měl v tlapách
ještě jednu věc, kterou by dokázal získat pár hodin času. Musel se soustředit.
Pohlédl na každého psa zvlášť se slovy: "Víte co musíte po chvíli udělat. Stačí
tři štěknutí. Jen pro začátek, než ji odnesu do bezpečí. Ano?"
Čevéčka přikývli
i borderka. Posadila se, olízla čenich a sledovala drakovo počínání.
Drak položil
obrovské tlapy na ženino tělo. Zavřel oči. Začal se soustředit. Začal svojí
vnitřní sílu přesměrovávat do ženina těla. Tímto procesem chtěl částečné zhojit
ženiny rány a dodat ji energii do života. On ji však tím to ztrácel a mohlo by
ho to stát život. Snad psi udělají, co bude třeba.
Nejmenší fenka
se ujala odpočítávání. Jednou štěkla... Podruhé... Potřetí. Všichni psi se
postavili vedle sebe a společně se rozeběhli proti drakovým tlapám, aby je svou
váhou odklonily pryč. Tímto měli přerušit přesun životní energie a dovolit
draku soustředit se i na něco jiného. Při přesunu to nebylo možné, jakmile
jednou začal, mohl přestat teprve, když by všechny rány byli zhojené, nebo až
by sám přišel o život. Záleželo na velikosti zranění a kolik bylo potřeba
energie k jeho zhojení.
"Šikulové." Pochválil
je. Lehl si do listí a pokynul hlavou, aby mu ženu vytáhli na hřbet.
Když ji psi
tahali za oblečení, žena na chvíli nabrala vědomí. První, co spatřila, byl
drak: "Zěleňáku... jsi to... ty?... Jak? Jak... " šeptala, že sotva byla slyšet.
Drak přikývl:
"Ššš, jsi ještě příliš slabá. Spi." dotkl se jejího čela.
Psi ji
společnými silami vytáhli drakovi na záda.
Ten nadzvedl pernatá křídla, aby jimi ženu přidržel. Po jeho boku, každý
z jedné strany kráčeli čevéča. Jak vojáci, kteří chrání svého krále. Svého vojevůdce,
zatímco borderka seděla draku na zádech a dohlížela na to, aby žena nespadla. A
takto spolu všichni zamířili domů. Do bezpečí, kde drak mohl v klidu zahájit
další proces hojení, aby ženu vyléčil.
Tímto nastal
konec jedné cesty a začal začátek další. Byl to konec odloučení. Marného.
Osamoceného tápání ženina života. Života, ve kterém si myslela, že ji už nic
dobrého nečeká. Který pro ni neměl velký smysl. Ve kterém se snažila zaplňovat
díru ve svém srdci. Buď si v různých podobách někde poletovala. Běhala, či
plavala. Nebo se týdny nehnula z pelechu. Života, kde už ji není souzeno
potkávat toho, komu patřilo její srdce. Každý se vydal jinou cestou. Cestou, na
které se už nikdy neměli potkat.
Stvořila si svou
smečku. Patřili do ní oni tři psi. Stali se pro ni vším. A díru, jež v sobě
neustále nosila, z části zaplňovali. Tenkrát ještě netušila, co všechno budou
ochotni pro ni její psí mazlíčci udělat, aby jí zachránili život. A co se toho
podvečera stane.
Jak bylo předpovězeno velice dávno. Dávno než se všichni zúčastnění
narodily. Ta strasti plná cesta bez cíle měla skončit. A také skončila. V
okamžiku, kdy se na scéně objevil onen drak. Ten, který ji měl po zbytek života
doprovázet. Ten, který zaplnil onu prázdnotu v jejím srdci.