Město v oblacích
Mezi nebem a
zemí. Vysoko. Vysoko v mracích, je město v oblacích. Ukryto před
zvědavými zraky lidí. Ukryto se svými tajemstvími. Bez cihel. Bez dřeva. Bez
hlíny. Bez trávy. Jen z vody. Tvoří ho oblaka. Lehká. Měkká a rychle maskující
tajemstvím. Co den, to jiné město to je. Krásné, veliké plné hlasů. Zpěvů.
Místo, kde žijí jen a jen ptáci. Ne však obyčejný, těmi se jen zdají, lítají-li
mezi námi. Štěbetají, zpívají a křičí si na sebe tajné zprávy. Zprávy s úkoly,
co vykonati mají.
Pro nás však
zpívají. Nic netušíme. Klidně je posloucháme. Notujeme si, či usínáme. Oni své
povinnosti mají. Dnes do města přilétá bílá hrdlička. Ona i jiní svůj úkol
dostane. Ty uděláš to. Ty zas tan to a hrdlička dar dá.
Letí do
parku. Dva lidé na lavičce tu sedí. Muž
a žena. Daleko od sebe, jen mračí se na sebe. Slétne do záhonu květin, kde
jednu utrhne. V zobáčku nese ji. Párkrát nad lidmi zakrouží. Květinu muži
do klína upustí.
Muž zvedne
květinu, dívce daruje ji. Té na tváři úsměv vykouzlí. Ona za ruku vezme ho.
Políbí ho. Hrdlička usedne na stromě a cukruje. Cukruje o lásce, současné i
budoucí. Cukruje o míru i naději. Nedaleko plují labutě. Prohnutými krky srdce
dávají. Skřivan s čečetkou radostně zpívají, když hrdlička odlétne.
Na nedalekém
komíně, vrána k čápu usedá. Sledují nový pár. Nové štěstí. Čekají na práci
svojí. Své poslání. Přinést uzlíček radosti, starosti a smíchu, co stvoří celou
rodinu.
K večeru
jako jiní odletí do města svého. Zde sedají a zprávy si podávají, když se
pohádají, hromy zní. Malí a mladí ptáčci se rozbrečí, že z města
z oblaků kapky padají. Křehčí žlutí kanárci je uklidňují, to když blesky
udeří. Vmísili se do hádky a pláče ary s eklektusy různobarvými zrodí se
duha s jejich barvami.
A tak to
v městě v oblacích chodí každý den. Někdy s pláčem, někdy bez něj.